MUDr. Tomáš Adámek: Jsem prostým dělníkem medicíny. Rány je potřeba pořád zašít

Na Poliklinice Prosek působí už více než dvacet let a za tu dobu jeho chirurgickou ambulancí prošlo přibližně 59 tisíc pacientů. Přesto o sobě MUDr. Tomáš Adámek s typickou skromností říká, že je „prostý dělník medicíny“. V rozhovoru odtajnil, proč nakonec vyměnil sen o architektuře za chirurgii, co se za desítky let v medicíně změnilo a proč je dobrá komunikace s pacientem stejně důležitá jako samotný zákrok.

Medicínu jste si prý nevybral hned. Co nakonec rozhodlo?

Původně jsem chtěl studovat architekturu. Rozhodl jsem se vlastně až na poslední chvíli. Můj tatínek i bratr byli chirurgové a doma se o chirurgii mluvilo prakticky každý den. Nakonec jsem tedy zvolil stejnou cestu.

Pamatujete si na svůj první samostatný chirurgický zákrok?

Na úplně první zákrok si už nevzpomenu. V paměti mi ale zůstala spousta jiných okamžiků – některé byly hrůzné, jiné radostné a některé dokonce veselé. Vydalo by to na dlouhé vyprávění.

Čím vás chirurgie fascinuje i po tolika letech?

Mám ji rád proto, že spojuje práci hlavy a rukou a dnes už také moderní technologie. Ale své kouzlo má i drobná ambulantní chirurgie. Některé postupy se vlastně ani nemění a provádějí se podobně nebo dokonce stejně už tisíce let.

Na Poliklinice Prosek působíte více než dvacet let. Jak se vaše pracoviště za tu dobu proměnilo?

Velkou změnou jsou používané materiály. Máme jednorázové sterilní pomůcky, moderní šicí materiály, ortézy místo složitých obvazů nebo sádry, výrazně pokročily zobrazovací metody, jako je rentgen nebo sonografie. Přibyly také počítačové programy, pokud tedy fungují 😊. Na druhou stranu základní principy chirurgie zůstávají stejné. Rány je potřeba pořád zašít, zlomeniny znehybnit, podebraná ložiska otevřít a vypustit hnis. A hlavně rozpoznat stavy, které už vyžadují péči nemocnice.

Co považujete za největší úspěch chirurgické ambulance, kterou vedete?

Že jsme to spolu v přátelském týmu vydrželi až dodnes. Svůj podíl na tom mají i všechny zdravotní sestry, které v mé ambulanci působí a působily. Jsou to sestra Zuzana Postlerová, která se mnou ordinaci od začátku budovala a také Miluše Remanová. Nyní nese hlavní tíži provozu sesterské trio Veronika Pařezová, Magdalena Kamenská a Pavlína Taťáková. Všem jim jsem moc vděčný, protože vím, že bez nich by to nešlo.  

Vaší ambulancí prošlo už kolem 59 tisíc pacientů. Jaký je to pocit?

Je to důkaz, že ranhojiči, jako jsme my, jsou stále potřeba.

S jakými problémy za vámi pacienti nejčastěji přicházejí?

Nejčastěji ošetřujeme podvrtnuté nebo zlomené kotníky, zlomeniny kostí ruky, prstů nebo vřetenní kosti, zlomená žebra či klíční kosti, někdy i obratle. Často řešíme řezné a tržné rány, odřeniny nebo pohmožděniny celého těla. Velkou část naší práce tvoří také drobná chirurgie. Odstraňujeme znaménka, kožní nádory, lipomy nebo ateromy. Takových výkonů provedeme každý rok více než pět set.

Jak důležité je podle vás pro obyvatele Proseka, potažmo Prahy 9 mít kvalitní chirurgickou ambulanci přímo v místě bydliště?

Myslím, že dostupná kvalitní chirurgická péče je přáním nás všech potenciálních pacientů. Nikdo nechce s každým úrazem jezdit přes půl republiky.

Pacienti si často pochvalují Váš lidský přístup. Co pro vás znamená dobrá komunikace?

Dobrá komunikace je součástí léčebného úspěchu. Jenže je na ni potřeba čas. Člověk by se měl věnovat nejen zlomené ruce, ale i duši pacienta. Když ale za jednu směnu ošetříte kolem šedesáti lidí, není to vždy jednoduché, na každého máme jen několik minut. Pokud to jde, osobně rád věnuji více času hlavně starším pacientům. Ti často potřebují hlavně uklidnit a „pohladit“ po duši.

Je nějaký pacient nebo příběh, který vám utkvěl v paměti?

Popsat jeden konkrétní, který mi utkvěl v paměti, je těžké. Nejsilnější zážitky mám z doby, kdy jsem jako mladý chirurg pracoval v nemocnici v Brandýse nad Labem.  Bylo to v dobách, kdy jsme museli fungovat nejen jako chirurgové, ale s minimem zkušeností dávat pacientům i narkózu. Nebyla ještě záchranná služba a pro pacienty k bouračkám a tragickým událostem jsme vyjížděli v rozvrzané sanitce s řidičem. Mnohdy jsme museli operovat vykrvácené ženy s mimoděložním těhotenstvím nebo museli řešit stavy, které jsme nikdy předtím neviděli. A dovolat se pomoci do Prahy do velkých nemocnic bylo velmi obtížné. Byla to doslova škola bojem

Jak si udržujete profesní energii po těch mnoha letech intenzivní praxe?

Profesní energie už mi trochu ubývá, ale práce mě pořád baví. Občas mám radost, když mezi množstvím drobných případů zachytím něco opravdu vážného a pacientovi pomohu už jen tím, že jsem si toho včas všiml.

Na který profesní úspěch jste nejvíce hrdý?

Na své druhé působení v Brandýse nad Labem, kam jsem se vrátil v roce 1991 a až do roku 2005 jsem tam působil jako primář chirurgie. Mohl jsem tam využít zkušenosti, které jsem získal na chirurgické klinice na Bulovce. Především ale vzpomínám na skvělý tým. Všichni jsme se respektovali a měli jsme se navzájem v úctě, včetně sestřiček a vážili si práce druhých, včetně zdravotních sester. Nikdo se nepovyšoval a každý dělal to, co uměl nejlépe. Dodnes se scházíme a rádi na tu krásnou dobu vzpomínáme.

Jak vidíte budoucnost ambulantní chirurgie v České republice?

Budoucnost ambulantní chirurgie je v něčem zářná , ale v něčem i problematická. Rozvoj jednodenní chirurgie je evidentní, ale ta neřeší druhou stranu mince – to klasické ranhojičství, kterému se věnujeme my v ambulancích. Doufejme, že i tento typ pracovišť zůstane zachovaný, aby i drobné bolístky měl kdo léčit.