„Jsi tu pro lidi, ne lidi pro tebe,“ říkala MUDr. Zdeňce Králové maminka a ona se její rady drží dodnes

Už celých 52 let zasvětila MUDr. Zdeňka Králová internímu lékařství a gastroenterologii. Stála u zrodu gastroenterologických ambulancí ve Vysočanech i na Poliklinice Prosek, vybudovala tým, který se postupně rozrostl do dnešní podoby, a významně se podílela na vzdělávání dalších lékařů. Dnes své zkušenosti předává nejen kolegům, ale především svému synovi, který pokračuje v rodinné tradici. V rozhovoru si zavzpomínala na své profesní začátky, proměnu gastroenterologie, připomněla význam prevence i to, co podle ní dělá dobrého lékaře.

Co Vás přivedlo k medicíně a proč jste si vybrala právě gastroenterologii?

K medicíně mě přivedla rodina, hlavně moje maminka, která byla skvělou lékařkou. Prakticky jsem vyrůstala v nemocnici Na Slupi, kde byla primářkou. Od dětství jsem toužila jít v jejích šlépějích. A gastroenterologii jsem si vybrala díky svému báječnému přednostovi II. interní kliniky Fakultní nemocnice Bulovka, profesoru Zdeňku Mařatkovi, který byl jedním ze zakladatelů tohoto oboru u nás. Právě on mě pro gastroenterologii nadchl.

Vaše profesní cesta je spojená s budováním nových pracovišť. Jak vzpomínáte na začátky ve Vysočanech v roce 1982?

Byly opravdu „budovatelské“. Gastroenterologická ambulance tehdy v nemocnici nebyla, k dispozici byl pouze endoskopický přístroj a bylo potřeba celé pracoviště vybudovat. Zpočátku jsme byly se sestřičkou v jedné místnosti, ale postupně jsme vybudovaly zázemí pro endoskopii i kolonoskopický sálek, včetně sociálního zařízení. Ale prostředí bylo velmi přátelské. Mám i jednu krásnou osobní vzpomínku – v době mé druhé gravidity převzal dočasně ordinaci osobně přímo profesor Mařatka. Z nemocnice jsem odešla v roce 1993 z osobních důvodů.

Ve stejném roce jste nastoupila na Polikliniku Prosek a znovu stála u zrodu gastroenterologické ambulance. S jakou vizí jste začínala?

I tady jsme ordinaci budovaly se dvěma sestřičkami s velkým nadšením. Měly jsme vizi, že se pokusíme obor dále rozšířit, mimo jiné o diagnostické metody, které nám pomohou například při léčbě jaterních onemocnění. Od začátku jsme měli gastroskopický i kolonoskopický sálek, ordinaci jsme postupně rozšířili pro dva lékaře a vzniklo také odpovídající zázemí pro sestry.

Postupně se v ordinaci služby pacientům ještě rozšiřovaly…

Protože jsem měla kromě atestace z gastroenterologie také atestaci z vnitřního lékařství, mohli jsme se věnovat pacientům i po interní stránce, provádět předoperační vyšetření a přípravu k výkonům. Od České lékařské komory jsem měla licence k endoskopickým výkonům i k sonografickým vyšetřením.

Jak se podařilo ambulanci vybavit do dnešní podoby?

Postupně a nebylo to vždy jednoduché. Přístroje i další technika se neustále modernizují a jsou stále dražší. Nemohli jsme proto všechno pořídit najednou. Snažili jsme se také spolupracovat na klinických studiích, což pro nás bylo ekonomicky přínosné. Díky tomu se nám dařilo pracoviště úspěšně rozvíjet, takže myslím, že dnes jsme po stránce vybavení na velmi dobré úrovni.

Vaše pracoviště získalo akreditaci pro screening kolorektálního karcinomu. Jak náročná byla cesta k jejímu získání?

Ano, bylo to v roce 2008 a pro mě byla cesta relativně snadná, protože jsem už měla mnohaleté zkušenosti a zároveň jsem splňovala několikanásobně vyšší počty kolonoskopických výkonů, než bylo pro žádost o akreditaci potřeba. Akreditaci jsem pravidelně obnovovala a po získání primářské licence jsem také vyškolila několik kolegyň a kolegů, kteří se později osamostatnili.

Proč je screening kolorektálního karcinomu tak důležitý?

Především proto, že dokáže odhalit polypy tlustého střeva, které se v případě, že nejsou odstraněny, mohou změnit v nádor. Vyšší riziko mají například lidé, jejichž rodinní příslušníci prodělali nádor tlustého střeva, nebo pacienti s familiární polypózou. Česká republika bohužel dlouhodobě patřila mezi země s vysokým výskytem tohoto onemocnění. Screening ale toto riziko výrazně pomohl snížit.

Přesto se někteří lidé preventivním vyšetřením stále vyhýbají. Setkáváte se s obavami pacientů?

Ano, stále. Lidé se obecně bojí invazivních výkonů. Dnešní technika a možnosti jsou ale úplně někde jinde než v začátcích endoskopie, zvláště kolonoskopie. Přístroje jsou velmi tenké, ohebné a vybavené kamerami. A dnes máme v ordinaci dokonce i pomocníka v podobě umělé inteligence.

I gastroenterologie se za posledních čtyřicet let změnila k nepoznání. Co považujete za největší posun?

Jednoznačně nástup moderní techniky. Dnes nám například umožňuje odstraňovat i objemné polypy, takže v některých případech částečně přebíráme práci chirurgů. Jednou z novějších možností je také endoskopická modelace žaludku pomocí endoskopu a speciálního příslušenství. Pacient tak opět nemusí podstoupit klasický chirurgický zákrok. Tuto metodu velmi dobře ovládá můj syn a také ji vyučuje.

Které novinky podle Vás nejvíce změnily péči o pacienty?

Určitě léčba obezity pomocí zavádění balonů nebo právě endoskopická modelace žaludku. Významný posun přineslo také přesné měření a vážení obézních pacientů a využití umělé inteligence při endoskopických výkonech. Některé nové endoskopické a vyšetřovací metody už ale nelze provádět v běžném ambulantním prostředí. Vyžadují zázemí lůžkového oddělení a spolupráci dalších odborností.

Významnou část své kariéry jste věnovala také vzdělávání mladých lékařů. Jaký by podle Vás měl být dobrý lékař?

Především empatický, vlídný a laskavý. Pacient přichází do ordinace často ve stresu. Aby dobře spolupracoval, potřebuje právě vlídnost, empatii a zklidnění. Pak je polovina práce hotová. Moje maminka mi vždy říkala: „Jsi tu pro lidi, a ne lidi pro tebe.“ A toho se držím dodnes.

Ve Vaší práci dnes pokračuje Váš syn. Jaký je to pocit předávat pomyslné žezlo v rodině?

Je to úžasně krásný pocit. Je velmi schopný a rozvíjí obor nejen po stránce gastroenterologické, ale věnuje velkou pozornost také pacientům s obezitou. A svůj volný čas dává dalšímu vzdělávání – nejen sebe, ale i ostatních kolegů. Publikuje a přednáší u nás i v zahraničí. Moc mu držím palce, aby zůstal takový, jaký je.

Když se ohlédnete za Vaší kariérou, co Vám přinášelo a stále přináší největší radost?

Mojí největší radostí je, že jsem se i přes své velké zdravotní peripetie vždy mohla vrátit do práce a pomáhat druhým. Velkým zadostiučiněním pro mě je také to, že jsem se za celou svou kariéru setkávala s vděčností pacientů i jejich rodin, o které jsem se také starala. To je pro lékaře obrovská odměna.

A co byste popřála mladým lékařům, kteří dnes stojí na začátku své profesní cesty?

Přála bych jim pokoru, empatii, schopnost naslouchat a vstřícnost nejen k pacientům, ale také ke kolegům a kolegyním. A také aby si vážili práce sestřiček. Jsou pravou rukou lékařů a jejich práce je nesmírně důležitá – pro celý personál i především pro pacienty.

Po více než čtyřiceti letech v medicíně tak MUDr. Zdeňka Králová předává dál nejen odborné zkušenosti, ale především přístup k pacientům, který jí vštípila už její maminka. A právě v tom možná spočívá její největší profesní odkaz – v pokračující práci dalších generací lékařů a v jednoduchém, ale zásadním pravidle: být tu pro lidi.